Bike Team Nejdek

      Na Doksáče jsem se letos obzvlášť těšil. Měl to být můj třetí start na týhle super půlce na Mácháči. Zimní přípravu jsme letos vzali důkladně (nebo jsem si to aspoň myslel), během léta jsme s Hankou odjeli další dvě půlky (Czechman a Hopman), poctivě jsme každej víkend stáli na startu alespoň nějakýho sprintíku a tak jsem se klepal nedočkavostí, až na to vlítnu a zajedu si osobáček. Leda prd. První čára přes rozpočet nastala tejden před startem. Hanďa na Šindel cupu ve 40 km/h letí přes řídítka na hlavu a středně těžkej otřes mozku jí nedovolí na Doksáči startovat. Sakra, nebudu se mít s kým na trati honit a hecovat. No nic, aspoň budu mít super support. Během týdne před závodem ještě kupuju novej karbonovej stroj – to by bylo, aby to neletělo samo. Blbý je, že se na něm nestíhám před závodem svézt, a tak sedlo a posed nastavuju jen tak po cca 5 kilácích, co stíhám mezi prací a tréninkem odjet. Mám trochu strach z galusek, jsem zvyklej na duše, tak hlavně během závodu nepíchnout…

      Den D je tu, parkuju věci do depa. Depo našťouchlý, je tu víc lidí než organizátoři čekali a tak ulička mezi kolama je hrozně úzká. Ještě, že plavu pomalu a většina lidí už bude kroutit klikama, až se budu potácet depem. Navíc chytám místo úplně na kraji a tak o prostor nemám nouzi. Než se naděju, stojím navlíklej v gumě na pláži. Hymna, pár vteřin zní z repráku tlukot srdce, půlky mám stáhlý nervozitou a očekáváním. Výstřel, v klídku vyrážím do hnusně kalnejch Mácháčskejch vod. Po prvních pár tempech dostávám slušnou pecku loktem do hlavy, ještě že mám ze zápasu silnej krk. Plavu si to svoje, klasika, střídám kraula s prsíčkama. Před první obrátkou u ostrova přejde týpek přede mnou do prsou a kopne mě do ruky. Urve mi pásek hodinek. Naštěstí mám kliku a hodinky ve vodě chytám. Rvu si je do neoprenu a nadávám. No nic, plavu dál. Přede mnou se objevuje týpek, co pořád kličkuje jak vožralej. Vždycky, když ho chci obeplavat, začne plavat zase mým směrem a blokne mě. Když se to opakuje asi podesátý, jsem už slušně nasranej. Nasazuju na mě rychlý tempo a uplavu mu. Další vopruz mi ve vodě připravuje plavací čepka. Ta mi začíná sjíždět a navíc se mi pod ní dostává voda. Párkrát jí zkoušim natáhnout, ale jak se plní vodou, nejde mi zpátky na hlavu. Kašlu na ní a plavu dál. Při výlezu mám na hlavě bambuli jak z reklamy na Durex, aspoň budu mít letos originální fotky :-D Křiknu na Hanku, jakej mám čas. Něco kolem 44 minut, na mě pohoda, plán byl 45 minut, takže zatím všechno v poho. Depo celkem jde, hodinky si strkám do triatlonky, abych měl aspoň občas možnost mrknout, jak na tom jsem. Na kole nemám tachák, spolíhal jsem na hodinky, takže musím jet čistě podle pocitu.

      Na kole už po prvních pár kilácích cejtím, že to nějak není ono. Nohy jsou nějaký těžký a vůbec se jim nechce šlapat. Točim vyšší frekvenci, a doufám, že se z tý vody proberou. Po prvním kole vidím, že čas nic extra. Pocitově navíc taky žádná hitparáda. Do druhýho okruhu jdu se začínající bolestí zad. Nějak to neutíká, lidí taky moc nepředjíždím. Třetí kolo už mě solidně bolí záda a nemůžu se dočkat, až z toho pekelnýho stroje slezu. Kolo dojíždím lehce přes tři hodiny. Tragédie. To jsem jezdil i na tom mým veteránovi. Začínám tušit, že rekordy se asi lámat nebudou…

      Při výběhu z depa si beru od Hanky hodinky, super, aspoň si budu moct hlídat tempo. Vybíhám a zjišťuju, že nohy na tom tak hrozně nejsou. Začínám ale tušit zradu v dýlce tratě. Okruhy se maj běžet stejně jako vloni, kdy to nakonec bylo cca 22 km. Průser ale je, že nesmyslně přibylo zaváděcí kolo kolem nádraží. Na občerstvovačce nám dobrovolníci potvrzujou, že běh si dneska užijem – má mít 24,5 km. Pecka, mohli nám to říct hned na startu. Další pěknej zásek pro psychiku. Kašlu na to, běžim, říkám si, že to dneska aspoň solidně zaběhnu, ať si zlepším náladu z kola. Prvních 11 km se to daří, běžím i s občerstovačkama mezi 5:00-5:30, což je super. Na dvanáctým ale přijde totál zlom. Nohy ztěžknou, neběží to. Snažím se do sebe cpát všechno možný. Nepomáhá to, pod 5:30 už pak nejdu ani jednou. Třetí okruh už se fakt trápím a modlím se, ať už jsem v cíli. Ambice na jakejkoliv čas jsou tytam a závod se pro mě mění v hru o přežití. Poslední km už se musím hodně přemáhat, abych nepřešel do chůze. Jak tak koukám kolem sebe, nejsem sám, kdo je totál rozbitej. Do cíle dobíhám někdy kolem 6:12. Jsem zklamanej, ale na druhou stranu jsem rád, že jsem to zvádl.

      V cíli se dozvídám, že delší nebyl jen běh –  kolo mělo 91 (to je ok) ale plavání prej mělo cca 2,1 km. Holt to dneska nebyl závod na lámání rekordů pro nikoho…Vloni vítěz za 4:05, letos za 4:34…Trošku smutně si uvědomím, že už je zase konec sezóny a máme na třičtvrtě roku útrum. No nic, dáme tejden oraz a začínáme trénovat, sezóna 2019 se blíží a to by bylo, abych to za rok pod těch 5:30 nedal :-D

Kuba